Interview: Alena Vorlíčková

Alena je velká obdivovatelka všeho slovinského. Slovinsko ráda navštěvuje, o Slovinsku ráda píše. Vydala celou řadu knížek, protože ji nadchla slovinská kultura a lidové tradice, a to v té době vůbec netušila, že její první a nejoblíbenější dětská knížka byla slovinská – překlad knihy Můj deštník je jako balón slovinské spisovatelky Ely Peroci. V ní jako dítě obdivovala kulisy pohádkového příběhu, které o mnoho let později důvěrně poznala, aniž by znala důvod, proč jsou jí tak blízké.

Jako dítě internetového věku se stále divím, jak jednoduché je dnes narazit na spřízněné duše po celém širém světě. Jednou se mi nějakou náhodou dostal do rukou český článek o mém bydlišti, kterým je městečko Škofja Loka. Článek byl přesně to, co mi v současné turistické žurnalistice chybí: místo jednoduchého jazyka bohaté vyjadřování, místo suchopárných všeobecně známých informací méně známé, a proto zajímavější příběhy. Jedním dvěma kliknutími jsem našla autorku na internetu a hned ji kontaktovala. Teď už jsme kamarádky, jedna druhé ukazujeme skryté poklady svých zemí a spolupracujeme na nám oběma milých, jednou víc literárních, jindy spíš turistických projektech.

Jsi velká milovnice Slovinska. Jak ses seznámila s naší zemí a co tě na ní tak okouzlilo?

Ve Slovinsku mám kamarádku z dob, kdy ještě Slovinsko nebylo. O jeho vzniku jsem se dozvěděla právě od ní, na Nový rok 1991, kdy u nás byla na návštěvě. Pak jsme začali do vaší krásné země jezdit a poznávat ji – Lublaň se teprve stávala hlavním městem, Bohinj byla ještě utajená romantika, řeka Soča a její okolí divoké, na horských chatách výborně vařily staré babičky, dálnice se teprve stavěly… Okouzlila mě rozmanitost krajiny, pohostinnost domácích a výborná kuchyně.

Která jsou tvá nejoblíbenější slovinská místečka a proč?

Miluju jezero Bohinj stále, i když už dávno není utajené, půvabné přímořské městečko Piran a ještě neobjevené městečko Škofja Loka a jeho okolí plné pohádek, připomíná mi náš Český Krumlov, ale bez turistů.

Nejoblíbenější dětská knížka Aleny byl překlad knihy Můj deštník je jako balón slovinské spisovatelky Ely Peroci

Napsala jsi Průvodce pohádkovým Slovinskem, který měl a pořád má velký úspěch. Řekni nám, prosím tě, o tom víc.

Vždy, když jsme navštívili naše slovinské přátele, vzali nás na nějaká nová místa, o kterých vyprávěli spoustu příběhů. Všude jsem si brala prospekty a zapisovala si informace do velkého sešitu. V té době u nás nebyl žádný průvodce Slovinskem, tak jsem půjčovala svůj sešit přátelům, putoval několikrát do Slovinska a zpátky. Pořád jsem chtěla napsat průvodce i s příběhy, které se váží k jednotlivým místům. Když jsem byla po letech na mateřské dovolené, konečně přišel ten správný čas.

Říkáš, že ti Češi po dovolené, na kterou našli nápady ve tvém průvodci, často nadšeně píšou a děkují. Co se jim podle tvých zkušeností u nás nejvíce líbí?

Ano, s mými čtenáři si píšu, posílají mi fotky ze svých cest a děkují za tipy na výlety. Jezdí na Bohinj, na Bled, do Lublaně i k moři.

Ve Slovinsku si rádi děláme legraci, že každý druhý turista, kterého musíme zachránit ze slovinských hor, je Čech. Podle našich zkušeností si Češi ve Slovinsku vybírají místečka, kde je klid a divoká příroda. Ale často se stává, že na to nejsou dobře připravení nebo vybavení. Co si o českých turistech ve Slovinsku nebo zahraničí myslíš ty? Jaká jsi ty jako turistka?

My u nás nemáme takové vysoké hory, tak asi lidi na to nejsou připraveni a podceňují nebezpečí. Já se snažím splynout s prostředím, moc českých turistů ani nepotkávám, mám ráda místa, kam moc turistů nepřijde, ještě taková jsou. Snažím se přizpůsobit program počasí, nevěnuju se extrémním sportům, zajímá mě kultura, lidi, domácí kuchyně…

Napsala jsi i další knížky týkající se slovinské kultury, které jsi většinou vydala sama.

Při práci na průvodci jsem narazila na slovinské lidové pohádky, které mě okouzlily. Začala jsem je překládat, protože v češtině nebyly k dispozici. Tak vznikla pohádková sbírka Kouzelná zahrada, která ve druhém vydání vyšla v nakladatelství slovinské literatury Emona. Ze slovinských pohádek vznikl projekt Pohádky pro společné čtení, který je určen rodinám s dětmi, které mají se čtením potíže (např. dyslexie). Mezitím vyšla slovinská kuchařka. Poslední knihou jsou opět pohádky pod názvem Zakletý zámek.

Co si myslíš o česko-slovinských vztazích, které už mají dlouhou tradici? Vidíš v nich smysl i pro současnost i budoucnost?

Česko-slovinské vztahy mě nepřestávají udivovat. Dozvídám se, kdo z našich osobností žil a působil ve Slovinsku a naopak. Sama se ve Slovinsku cítím jako doma a mám tady přátele a známé. Jsme si hodně podobní. Překvapuje mě, kolik je smíšených manželství. Určitě tu budoucnost vidím.

Jak sama zůstáváš ve styku se Slovinskem?

Ve styku se Slovinskem jsem každý den díky Facebooku. Vidím, co děláš ty, co se děje ve vašem městečku, co dělají přátelé v Lublani, z ambasády dostávám pozvánky na akce, postupně se seznamuju s dalšími a dalšími lidmi. Je to radost a zábava.

Sledujte Aleninu práci na: www.alenavorlickova.cz